Kobza – „hlas větru v korunách stromů“

Z hlubin dávnověku k nám dodnes tu a tam zaznívají kovové struny kobzy. Je neuvěřitelné, že ještě před několika desetiletími bychom původní lidové hráče na tento nástroj ojediněle nalezli. Takovou muzikantkou byla třeba paní Klimešová z malebného Štramberku, kterou v jejím městečku zvali na draní peří, aby jej obveselovala svou hrou či doprovodem písní. Byla tam vlastně poslední kobzařkou. Také o léta dřív byl zdejší sběratel lidové slovesnosti Cyril Hykel známý právě hrou na kobzu, která byla v tomto kraji opravdu oblíbená. Hráči, jako štramberský rodák Václav Raška, si svůj nástroj i sami vyráběli. Jeho robustní tenorová kobza prozrazující velké melodické bohatství naznačuje i to, že kobza zřejmě ovlivňovala také melodie písní z tohoto půvabného kraje.

Ale nejenom hornaté a mnohem pomaleji se modernizující Beskydy byly posledním domovem kobzy. Paradoxně i průmyslové teritorium Ostravska a hlavně její hornická komunita, to byla místa, kde struny kobzy také naposled zaznívaly ještě v živé lidové tradici. Bylo to asi tím, že lidé sem stejně přicházeli z venkovských končin severní Moravy a Slezska a svoje zvyklosti si tu přinášeli s sebou. Není to zvláštní náhoda, že už František Jan Vavák – rychtář z Milčic, který je širší veřejnosti známý spíše jako národní buditel z Jiráskova románu F. L. Věk, zmiňuje právě havíře s kobzou, když popisuje tehdejší venkovskou muziku poloviny 18. století? Možná je hornická minulost spjata s tímto lidovým instrumentem víc, než je na první pohled patrné. Lidová hudba jej však jen převzala, protože dávno ve středověku byl rozšířeným nástrojem i hudby vážné, té „umělecké“. I přece rozšířenost příjmení jako Kobza, Kobzáň, Kobzař apod. naznačují někdejší samozřejmost tohoto nástroje v celé naší zemi, který je zmiňován i v různě krajově rozesetých lidových písních.

Při pohledu na kobzu nás zaujme například různá početnost strun nástroje i jejich různé ladění, což se uzpůsobovalo libovůli každého jednotlivého výrobce nebo hráče. Také struny pochopitelně kdysi nebývaly moderní vinuté, ale často to byl jen obyčejný drát stejného průměru. Hlubší struny se mohly zhotovovat vzájemným ovinutím dvou či tří takových strun. I dřevo užívané na stavbu kobzy bývalo v zásadě dvojí. Rezonanční části byly zhotovovány z tenkých smrkových či jedlových destiček. Hlava kobzy, ve které byly pevně umístěny ladící kolíky, ale i její protější část držící na hřebících druhou stranu strun, musely být naopak z pevného dřeva, jakým bylo například dřevo jasanu. Korpus kobzy často držel pouhými do něj zatlučenými hřebíky. Dráty tvořící pražce byly často zatlučeny přímo do svrchní rezonanční desky, aniž by byl pod nimi umístěn jakýkoli hmatník z mechanicky odolnějšího dřeva.

Hra na struny kobzy, která byla prováděna třeba trsáním seříznutým husím brkem, produkovala melodii posunem prstů či jakéhosi dřívka mezi pražci nástroje. Doprovodné struny často neměly nějaké ustálené ladění a už vůbec ne ustálený počet, a jak to vyjádřil kterýsi dřívější výrobce kobzy, zněly jako hlas větru v korunách stromů. Tak či onak doplňovaly melodii hlavními tóny tóniny, ve které zněla její melodie. Šlo tedy především o základní tón (i v jeho různých oktávových transpozicích) a tónickou kvintu, případně i tercii. Stavebně nejjednodušší kobzy neměly ani žádné ozvučné otvory a zvuk se do nitra nástroje dostával škvírou mezi stolem, na kterém kobza stála, a jejím spodním okrajem, neboť takováto kobza neměla žádné spodní víko. Nebyl to však žádný zvukový handicap, jelikož samotný dřevěný stůl se tak stal znějící součástí nástroje a podstatně tak zvyšoval jeho zvukovou intenzitu.

Podívejte se na kobzu v sekci OBCHOD.