Petr Drkula – rozhovor s Helenou Görnerovou

Vzpomenete si na své rukodělné začátky?

Tak to už si opravdu nevzpomenu. Vždycky jsem měl nutkání něco rukama vyrábět a cíle mých tvůrčích zájmů se v průběhu času hodně měnily, takže těžko říct, kde vzniklo nějaké vážnější zapálení. Rozhodně to tedy nebylo tak, že by mě v nějakém okamžiku něco náhle oslovilo, že budu něco ručně vytvářet, to ne.

Co vás přivedlo k současnému tématu tvorby?

To, že jsem začal s výrobou lidových hudebních nástrojů, byl spíš důsledek mých aktivit. Mojí prací je totiž vytvářet a taky v praxi realizovat edukační programy s dětmi všech věkových kategorií zaměřené právě na tradiční lidovou hudebnost a tvořivost. V rámci toho se tedy snažím s dětmi z mnoha různých koutů naší země oživovat jakési zapomenuté hudební zvykosloví našich předků, a to nejenom v rovině tradiční zpěvnosti, ale i instrumentální hry a improvizace. Pro ty účely potřebuju vyrábět právě starobylé hudební nástroje a jsou to hlavně takové nástroje, na které dokážou hrát i děti bez jakékoli předchozí hudební zkušenosti. V souvislosti s tím mě napadlo poskytnout příležitost mít takovéto hudební nástroje i širší veřejnosti, jelikož si myslím, že zájem o hledání vlastních kulturních kořenů mezi lidmi narůstá a právě tradiční hudba je jejich nedílnou součástí.

Máte nějaké umělecké či jiné kreativní vzdělání?

Vystudoval jsem obor hudební teorie a pedagogika, který taky dost úzce souvisí s tím, co právě dělám. Byla to postgraduální forma studia, která navazovala na studium učitelství hudební výchovy na stejnojmenné katedře Pedagogické fakulty v Olomouci. V průběhu tohoto studia jsem měl také možnost absolvovat badatelskou stáž na London University, kde bylo mým zájmem právě poznávání přístupů v podněcování elementární hudebnosti a hudební kreativity. A to se teď snažím v praktické rovině uskutečňovat dodnes.

Zkoušíte i jiné techniky? S jakým úspěchem?

V současné době dělám hudební nástroje nejvíce ze dřeva nebo kovu. Každý materiál mě přitahuje něčím jiným a je jinak krásný. Dřevo je poddajnější, řekl bych ženštější. Práce s ocelí ale zase více podněcuje to mužské ve mně – s ní se musí člověk více poprat. Ptala jste se ale na jinou techniku. Před časem jsem se pustil do keramické hlíny – okarína je mojí nedávnou tvůrčí vášní. Už jsem se před mnoha lety s hlínou trochu seznamoval, tak to pro mě nebyl úplný začátek. No a taky proto, že mě to vždycky táhlo trochu k výtvarnu, můžu tuto potřebu uspokojit třeba právě i u lidových hudebních nástrojů, konkrétně u vytváření jejich dekoru.

Kde tvoříte?

Snažím se o to, aby mnoho z toho, co dělám, se dalo dělat takřka kdekoli. Přestože výroba některých hudebních nástrojů svádí k tomu využívat všemožné, dnes dostupné technické prostředky, vždycky jsem radši, když můžu ve výrobě přistupovat tak, jak to dělali oni původní výrobci, s omezenými technickými možnostmi. Není nad ten pocit, když se mi podaří vyrobit třeba takovou píšťalu jen pouhým nožem, a pokud vzejde na svět přímo z nitra přírody, je ten zážitek o to mocnější. Nic se pak nevyrovná pocitu, když se v takovémto momentu zrodu hudební nástroj poprvé ozve, rozezní. V přírodě zní nejlíp… Ale takové momenty jsou vzácné. Nejčastěji, když počasí dovolí, vyrábím na zahradě, která je nedaleko od místa, kde s rodinou bydlíme. Je to taková divoká zarostlá zahrada, kde jsem docela ukrytý před vnějším světem. Je trochu výš položená, nad městem, a je vidět hradba okolních hor. Tyhle hudební nástroje vždycky tak nějak k horám patřily. Mám oblíbené místa v horách, kam bych si chtěl tu a tam vzít sebou jen nůž a dřevo a mít na okamžik tu nejkrásnější pracovnu pod sluncem.

Čím se necháváte ovlivňovat a jak ladíte svůj vlastní styl?

Nejvíc mě ovlivňují asi starobylé písně, jejich slova a melodie. Už hodně let je mojí vášní probírat se zápisy písní. Když pro sebe objevím něco, co mě zvlášť hluboce zasáhne, ať obsahem nebo zněním, je to pro mě sváteční okamžik. Zajímá mě pak, s doprovodem jakého nástroje by byla daná píseň nejlepší. Je to nádherný pocit, oživit znovu takovou hudební starožitnost opět k životu, a to nejen hlasem, ale i hudebním doprovodem, který k ní výborně pasuje. Co se týče vlastního stylu, věci, které dělám, mají určitý styl daný dlouhověkou tradicí, takže nad tím z tohoto hlediska vůbec nepřemýšlím. Když jsme mluvili o tom prostředí, v mém kraji navíc působilo několik posledních původních výrobců hudebních nástrojů, jejichž jména nezůstala v anonymitě. I v mém okolí je v místopisných názvech ukryto mnoho stop po původním svobodném pasteveckém životním stylu, který byl s těmito hudebními nástroji vždycky spojený. Kousek od mého domova je třeba takový Bačův vrch. Jsou tam dodnes nádherné pastviny s hojně se pasoucími ovcemi a bujně rostoucím jalovcem a mateřídouškou. Ale i názvy jako „grúň“ nebo vlastně i „Magurka“ jsou slova přítomná nejen v okolí mého domova, ale i všude v oblasti Karpat a připomínají tak jejich dávnou minulost, se kterou souvisela i tradiční výroba lidových hudebních nástrojů.

Jaké knihy máte rozečtené, jaké filmy milujete, co inspirativního doporučíte ostatním?

No tak Gabra a Málinka, Ronja, dcera loupežníka… ne, žertuji. Opravdu se teď s dětmi ke čtení nějakých knih moc nedostanu nebo na to nemám čas a energii. Čtu možná sem tam jednotlivé texty, ale nic uceleného. Ale možná jednu, která mi ležívá na klíně vlastně od dospívání doteď, a která stála u počátku všeho toho, co dodnes dělám – František Sušil: Moravské národní písné s nápěvy do textu vřaděnými. Jinak z beletrie mě v životě dost oslovil Márquez, Eco, Sartre, Moravia, Pasolini, Stifter, z tuzemských Körner, Klostermann. Z filmových tvůrců Fellini, Křižan, Jasný, Vláčil, Papoušek, Sláma. Ale to jenom tak namátkou, určitě jsem teď na spoustu jmen zapomněl.

Co si myslíte, že je pro tvorbu nejdůležitější?

Asi umět si udělat pro ni prostor. A teď nemyslím ani tak na té fyzické úrovni, ale hlavně na té duševní. Aby člověk mohl začít tvořit, potřebuje k tomu určité podmínky, vnější i vnitřní. Pokud se mu toho nedostává, je jeho tvorba asi obtížná, ať už je obdařen a inspirován, jak chce. V dnešní době, kdy jsou ty materiální podmínky hodně dostupné, je paradoxně o to těžší zajistit si k tvorbě právě ty podmínky nehmotné. Tvořit tady a teď. A to je i moje každodenní výzva.

Co považujete za svůj dosud největší úspěch?

Za svůj největší úspěch asi nepovažuju žádnou jednotlivost z toho, co jsem kdy udělal, ale spíš to, že jsem doteď nepřestal něco dělat. Tedy dělat něco, co není tak úplně běžné a konvenční, co je obtížněji zařaditelné a co je zároveň tvůrčí a jenom moje. Považuju za svůj osobní úspěch, že jsem – alespoň doufám – doposud nesplynul v uniformním davu.

Proč to vlastně všechno děláte?

Protože si myslím, že to může mít nějaký hlubší význam. Když můžu dělat něco, co nesouvisí jen s uspokojením primárních potřeb, ale probouzí niternější stránky lidského bytí, pociťuju určitou svobodu a pocit, že se přibližuju k nějaké podstatě života. To myslím potřeboval už i pračlověk.

A váš veliký sen?

Po ničem velkém netoužím. Najít rovnováhu mezi mnou a okolím, mezi tím, co dělám a nicneděláním.