Close

Zaoceánské ozvěny domova

Victor Talking Machine, reklamní ilustrace

Nejstarší zvukové nahrávky autentické lidové hudby, které zachycují poslední zbytky zanikající tuzemské zpěvní tradice, se v minulých letech dočkaly svého zveřejnění. Jednalo se v prvé řadě o fonografické záznamy pořízené v rámci sběratelské akce Lidová píseň v Rakousku-Uhersku v letech 1909-1912, a to Leošem Janáčkem a jeho spolupracovníky Hynkem Bímem a Františkou Kyselkovou. V nedávné době jsme však mohli zaznamenat také rozsáhlou edici nahrávek, které se v letech 1929–1937 podařilo pořídit Fonografické komisi České akademie věd a umění. Jejich posláním bylo, stejně tak jako v případě prvního počinu, v posledním okamžiku vystihnout mizející podobu zdejšího krajového písňového bohatství. Výsledky několika dílčích a podobně zaměřených iniciativ minulosti pak teprve čekají na své zpřístupnění současné veřejnosti či jsou za tímto účelem právě zpracovávány. Jeden podobně cílený projekt tohoto časového zařazení však pozornosti zdejšího publika dosud nenápadně uniká, přestože jeho výsledky byly na rozdíl od oněch zmiňovaných uveřejněny bezprostředně s jeho uskutečněním. Tato realizace však probíhala v mimoevropském kontextu a patrně proto o sobě dodnes nepodává žádné výraznější svědectví v rámci našeho národního prostředí, a to i přesto, že je v něm obsahově i tematicky ukotvena.

Ambiciózní projekt

Podobně jako je jihomoravská sekce oněch zdigitalizovaných původních gramofonových nahrávek Fonografické komise uvedena údajnými instrumentálními kusy muziky slavného myjavského hudce Samka Dudíka, začneme i my záznamem jejich hry nepříliš určitého původu. Na raných šelakových deskách o rychlosti reprodukce 78 otáček za minutu z konce dvacátých let minulého století můžeme slyšet jakési dvojdílné svatební pásmo, kde jsou jako interpreti uvedeni Samko Dudík „a spoločnost“. Na nahrávce pořízené v Bratislavě pak kromě samotného hudebního dění zaznívá také průvodní mluvené slovo jakéhosi komentátora, který ovšem již na počátku oznamuje, že přijel až z Ameriky. Právě to je tím důvodem, proč mu má být řádně zahráno, přestože ve svém dalším projevu si počíná velmi „domorodě“. Půjde tedy pravděpodobně pouze o průvodce skutečných iniciátorů této natáčecí frekvence. Hlavou celé této akce byl Dan Des Foldes, vedoucí zahraničního oddělení americké nahrávací společnosti Victor Talking Machine Co., který společně se svými spolupracovníky Tetosem Demetriadesem a Alfredem Cibellim, rovněž aktivními hudebníky, vytvořil již v první polovině dvacátého století jedinečný soubor archivních nahrávek hudebního výrazu rozličných kultur. Přestože jeho úlohou bylo zachytit především hudební projev tehdejších amerických imigrantů, podnikl také cesty do karibské a právě i východoevropské oblasti za účelem tamního nahrávání. Tento velkorysý úmysl by se patrně nemohl uskutečnit, kdyby původní poslání těchto hudebních snímků nebylo obchodního rázu, a to s cílem uspokojit tržní požadavek národnostního zaměření slovenského, polského, maďarského, litevského či ukrajinského. Vznikl tak veliký objem hudebních nosičů, které se svým charakterem snažily vyhovět dobovému vkusu a očekávání širšího publika. Je proto překvapivé, že se mezi tímto množstvím víceméně zábavní a žánrově lehčí hudby objevují i ojedinělé záznamy, které se svou povahou blíží výše zmiňovaným terénním a spíše etnomuzikologicky motivovaným dokumentacím. Nahlédněme tedy mezi ony tituly, jejichž jednotlivá označení budeme uvádět v jejich originálním znění.

Camden Church Studio, New Jersey

Camden Church Studio, New Jersey

Na nahrávkách, které zachycují velmi rázovitý hudební folklór krajové příslušnosti našeho zájmu, však mohl Des Foldes pracovat dokonce přímo ve svém domácím prostředí. Východoslovenští imigranti žijící a pracující v uhelné oblasti amerického státu Pensylvánie jsou tak zachyceni na několika šelakových deskách a ve srovnání s předešlou bratislavskou nahrávkou reprezentují ještě poněkud zemitější a neotesanější styl lidového muzikantství. Mezi nimi vyniká především Michael Tokarick a jeho „Slovenska Muzika“, z jejichž hudební produkce vyzařuje přesvědčivá původnost a ryzí nestrojenost. Je v ní možné slyšet souhru autentického a ničím nenahrazeného nástrojového obsazení v podobě smyčců, klarinetu a cimbálu. Hledali bychom z tohoto hlediska srovnání v okruhu dalších nahrávek společnosti Victor Talking Machine Co., narazili bychom patrně na hudebníka vystupujícího zde pod hlavičkou Aladár Sió a „Slovenská Orkestra“ (někdy také „Gypsy Orchestra“). Přestože záznam jejich instrumentálně příbuzné produkce byl pořízen ještě o něco dříve, a to v letech 1923 a 1924, z jejich číslovaného souboru slovenských čardášů zřetelně vyzařuje jakýsi uhlazený a kontrastující salónní duch. Nahrávky Tokarickova ansámblu jsou navíc pozoruhodné také tím, že jsou většinou uvedeny vstupním humorným dialogem, který buď tematicky navozuje nastupující hudební část nebo pouze vtipně glosuje běžné momenty ze života přistěhovalců. Trampoty častého protagonisty těchto skečů, kterým je fiktivní imigrant „Janko Lajdak“, tak zasazují jejich rustikální hudební pandán do aktuálních a ožehavých souvislostí; na deskách Tokarickovy muziky se pod mluveným slovem objevuje také jméno Mary Wentz. Tyto slovní vsuvky jsou však přinejmenším pro Tokaricka velmi důležité, o čemž svědčí fakt, že když byl do newyorského studia vydavatelství pozván podruhé, natáčely se již pouze jeho komické průpovídky bez hudby. Badatelé Steve Shapiro a Walter Maksimovich zjišťují, že Dan Des Foldes se měl dokonce na jejich obsahové stránce autorsky i interpretačně podílet. Pro zajímavost dodejme, že krátkou roli spíkra zaujímá Tokarick ještě na jedné z nahrávek vydavatelství, a sice v charakterově zcela odlišné kolekci slovenských písní natočené počátkem roku 1930. Ty zazněly v podání profesionální zpěvačky Adele Keshelak s doprovodem Užhorodského pěveckého sboru. V tomto spíše poetickém pásmu však míra stylizace a umělosti ještě více graduje než v případě Sió Aladára a utváří tak obrázek o charakteru většinové produkce vydavatelství s tímto nacionálním zaměřenín. (Na akordeon tu zpěváky doprovází Pawel Ondricka, jehož sólovou hru nacházíme na jiné desce se záznamem slovenských čardášů pořízeném v Chicagu roku 1929.)

Nevšední dokument místa a doby

Ačkoli se Tokarickova muzika hudebně přidržuje tradičního východoslovenského repertoáru, tu a tam zaznívá již jakási „novosvětská nota“, jako například v tanci nazvaném Minersville Polka. Ten je, jak z jeho názvu vyplývá, určitou Tokarickovou reflexí aktuálního domovského působiště, jejíž podoba byla nahrána v květnu roku 1928 ve městě Camden státu New Jersey. Avšak o rok později, 6. prosince 1929, byl opět v newyorském studiu pořizován záznam jiného východoslovenského seskupení označeného jmény dvojice Pachač a Juskanič a stejně jako Tokarickův ansámbl pochází z uhelné oblasti Pensylvánie. Tato, podle informace na nosiči, cikánská muzika však oproti prve uvedené nedisponuje již zcela autentickým instrumentářem, a tak je tu cimbál nahrazen klavírem či klarinet kornetem. Jejich hudební výraz je však i přesto velice sveřepý a čardášové melodie prozrazují výrazný „uherský vliv“, který se nevyhýbá ani Tokarickovi. Na nahrávce této formace se měl jako vokalista dokonce objevit samotný Dan Des Foldes. Žertovná píseň „Naša mačka by se vydavala“, kterou na jedné z desek zpívá právě Pachač, byla původně zaznamenána jako zpěvákův duet s Des Foldesem. Uveřejněna však byla až druhá verze, pouze sólová. Přestože nahrávání proběhlo zhruba měsíc po nechvalně proslulém krachu na newyorské burze, který zahájil dalekosáhlou a vleklou krizi, několik titulů tohoto seskupení se dočkalo svého uveřejnění. Ona tzv. „velká deprese“ plně dolehla na americký hudební průmysl až v roce 1932, kdy byly shodou okolností provedeny další zvukové záznamy této hornické hudební sestavy. Ty však již podobně šťastný osud nečekal, uvážíme-li, že dřívější přibližně stomilionový objem ročního prodeje veškerých hudebních nosičů se postupně propadl na svou menší desetinu. Zlatá dvacátá léta byla nenávratně pryč a s nimi i tento slovenskou hudbu mapující projekt, který měl mít zajisté delší trvání a důkladnější záběr.

Pachač a Juskanič Slovenská Orkestra

Přesto všechno se lze domnívat, že se nám dochoval dokument o tom, jak zněl lidový hudební jazyk oblasti původu zachycených interpretů patrně ještě na konci devatenáctého století. Jsou to totiž právě vystěhovalecké komunity, které snáze uchovávají obraz jejich kulturního života v podobě, v jaké existoval před jejich odchodem z rodné vlasti. To proto na nás budou v časech, kdy můžeme srovnat poslechový účinek řady podobných dokumentačních iniciativ té doby, působit tyto zvukové snímky tak archaickým dojmem a obestírat nás svým jakoby časově vzdáleným starosvětským ovzduším. Totéž lze na závěr říci i o nahrávkách muziky Michaela Lapchaka, které vznikly v Camdenském studiu, sídlícím v podstatě v budově kostela, a to na samotném začátku téhož roku jako tamní zmiňované nahrávky Tokarickovy. V diskografii vydavatelství je jako instrumentalista tohoto dalšího cikánského uskupení uveden také houslista József Harakály, jako sólový zpěvák je tu zachycen John Kijovsky. Že se i zde vkradl hudební projev Dana Des Foldese, nás již nepřekvapí; tentokrát má na svědomí rozverné pohvizdování v několika písních. Ačkoli ani zde není nástrojové obsazení stylově věrné (dvoje housle, kontrabas, klarinet a klavír), přímočarost a živelnost podání nás nenechává na pochybách o jeho autentičnosti. Stejným dojmem na nás zapůsobí také nahrávky z tohoto studia, natočené o rok později, na nichž je zachycen Michael Stiber a jeho „Slovenská Banda“; jen předchozí klavír je zde nahrazen akordeonem a vůdčí nástroje obohaceny kornetem, jako sólový zpěvák se na nich představuje John Stiber. Také záznam hry dvou posledně jmenovaných hudebních uskupení představuje drobný avšak důležitý střípek zapadající do mozaiky, která nám přibližuje představu o venkovské hudební kultuře tehdejšího Československa, a to i přesto, že pouze zprostředkovaně. Zdá se být tedy namístě pomyslně rozšířit nepříliš objemný katalog jejích zvukových dokladů i o tyto staronové položky. Třeba se v budoucnu dočkáme také jejich novodobého souborného vydání, ať už pod záštitou české či slovenské institucionální péče.

Slovenská žena s dětmi, příchod na Ellis Island, r. 1906-14, foto Augustus Sherman

Slovenská žena s dětmi, příchod na Ellis Island, r. 1906-14, foto Augustus Sherman

Petr Drkula, publikováno v Harmonie, 2012, č. 9, s. 24-25.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *