Close

Hlas vždy sloužil jako lék duše

mandel - i na polích a lukách zazníval kdysi lidský hlas

Hlas a jeho role

Náš hlas je naším nejužívanějším komunikačním nástrojem. Přestože současné poznatky prokazují, že ve vzájemném sdělování informací mezi lidmi jsou ve velké míře zapojeny nonverbální prvky dorozumívání, bez hlasu si nedovedeme představit většinu forem společenské interakce a vzájemného kontaktu. Ztratíme-li na nějakou dobu hlas důsledkem zdravotní indispozice, cítíme se dezorientovaní a tak trochu ztracení i v tom nejužším kruhu blízkých. V některých profesích, jako je například i pedagogická praxe, představuje nezastupitelný pracovní prostředek. Zamyslíme-li se nad jeho podstatou a dalšími funkcemi, musíme ocenit zvláště jeho silný emocionální účinek. Uvědomme si, jak mluvené slovo dokáže silně niterně působit pouze podle svého citového zabarvení, a to často i bez spojitosti s věcným obsahem vyslovovaného sdělení. I jedno z evangelií je uvedeno tvrzením, že na počátku bylo slovo. Hlas dokáže konejšit, rozveselovat, okouzlovat, ale i zarmucovat, děsit a rozhněvat; to je však jen útržkovitý výčet téměř souvislé škály nejjemnějších emocionálních odstínů vědomě či nevědomě podněcovaných naší běžnou každodenní mluvou. Historickou zkušeností máme doloženo, jak pouhý slovní projev často dokázal mobilizovat celé davy k jednotně orientovanému jednání, a to jak ve jménu společenský přínosných idejí, tak i v duchu klamné propagandy a zákeřné demagogie.

Náš hlas používáme s naprostou převahou pro sdělování informací svému okolí a také k vyjadřování našich vnitřních pocitů a postojů druhým. Následkem této rutiny opomíjíme skutečnost, že podobně jako můžeme našim hlasem ovlivňovat jednání, mínění a prožívání druhých, můžeme – a v nejlepším případě příznivě – působit i sami na své vlastní nitro. V této souvislosti známe pouze tu formu vnitřního dialogu, který většinou bezděčně svádíme sami se sebou, ale který je často pouze produktem našich niterných pochyb, obav a podvědomých tenzí. Většinou si ani neuvědomujeme, jakou moc má náš nevyslovený výrok, který mnohdy obracíme přímo proti nám samotným. Zapomínáme však i na akustickou rovinu působení našeho bytostně manifestovaného hlasového projevu, jakým je zajisté i zpěv, který má naopak schopnost tuto tíživou duševní polemiku načas uzavřít svým čistým, přímým a okamžitým bytím. Zdá se, že jsme dnes ztratili kontakt s každodenní praxí našich více či méně vzdálených předků, pro které byl individuální hlasový projev nejen očišťujícím rituálem a branou osvíceného stavu bezprostředního prožívání, ale i jakousi oslavou momentu přítomnosti a uměním zachytit a zdůraznit půvab nahodilé chvíle. Také zpěv v rámci školní výchovy již pozbyl tuto svou instinktivní, spontánní a vitální podobu a úlohu, pokud ji vůbec kdy měl. Právě zde, v rovině hudebního vzdělávání, se však na popud podobné sebereflexe objevuje příležitost tento skrytý potenciál hledat a záměrně podněcovat.

Zapomenutá zvyklost

Sami možná někdy zakoušíme dojem, že se dnes existenčně ocitáme v jakési syntetické oáze, kterou kolektivně vymezujeme vůči nástrahám a nehostinnosti živoucí a divoké přírody. Náš zpola zapovězený naturel však někde v hloubi dřímá a svou pomalou atrofii ohlašuje možná i onou všeobecnou a bezútěšnou vyprahlostí civilizační aglomerací. Naše industriální a rychle se etablující epocha však zapustila své kořeny teprve nedávno a ještě nyní můžeme zpětně rozeznávat stopy a svědectví starého mizejícího světa. Přestože i ten musel být nutně předobrazem či jakýmsi inkubátorem pozdější modernity, jeho odkaz nám dokumentuje i dnes nemnoho zbylých prvků a projevů, které se zdají být ještě v blízkém souladu s dřívějším řádem nezpustošené krajiny. Právě nezkalená harmonie mezi člověkem a jeho přirozeným prostředím vždy podněcovala a podmiňovala povahu jeho konání, které určitým způsobem korespondovalo s běžným děním v jeho okolí. Vnější klima se tak bezprostředně odráželo i v jeho zájmových a uměnímilovných sklonech.

Hudební projev dříve doprovázel všedního člověka v jakékoli situaci jeho každodenního života a byl neoddělitelnou součástí téměř všech jeho běžných činností. Tato všudypřítomnost zpravidla vedla k „minimalizaci“ prostředků potřebných k tomuto estetickému a duševnímu vyžití; prostá slova byla deklamována jednohlasým melodickým a nestylizovaným prozpěvováním, jehož ojedinělý střídmý doprovod mohly obstarat třeba i pomůcky a náčiní lidské obživy jakožto jakýsi elementární „řemeslný hudební instrumentář“. Ničím nepřikrášlený obyčejný hlas byl však zajisté také nejvyhledávanějším a nejúčinnějším ventilem bezprostředních lidských pocitů, dojmů, prožitků a tužeb. Jak vzpomíná fotograf, filmař a folklorista Karel Plicka na své terénní sběry lidových písní, „dědinský člověk nezná zpěv pro zpěv jako my, nezpívá pro své chvilkové rozptýlení jako lidé ve městě, ale z vnitřní potřeby, pro nějaký vážný cíl. Nevolí libovolnou, zvlášť ‚pěknou‘ píseň, ale jen tu, kterou nejlépe vyjádří právě prožívaný duševní stav, který je nejbližší citovému vzrušení, z něhož píseň kdysi vytryskla.

Nejen vnitřní duševní okolnosti sehrávaly roli v rámci této nesváteční ceremonie; prostředí a jeho ojedinělá atmosféra jí vtiskávaly radikální punc čehosi nenuceného a vrostlého do místních a aktuálních podmínek. Úzké sepětí prastarých písní s přírodní a krajinnou metaforizací nám dnes naznačuje a objasňuje ona náhlá osvícení uskutečněná pod dojmem působivých a podněcujících scenérií. Ty zřejmě fungovaly téměř jako katalyzátor a nositel nejrozmanitější hnutí mysli: „Ej, hora, horička…“, „V zeleném hájíčku…“, „Proč, kalino, v struze stojíš?“. Plicka například se zvláštní pozorností vzpomíná na ženy, které s oblibou „zpívají písně v horské přírodě. Zpěvačkám působí tento způsob zpěvu nepochybně živelnou rozkoš. ‚Tak bych si spívala, by hory hučaly, by sa ponad vrchy buky rozvíjaly.‘ V jiných písních přirovnávají svůj zpěv hlasům zvonů a varhan. A opravdu, nad horami a dolinami rozlévá se nejkrásnější chorál přírody.“ Také si ještě v první polovině minulého století se zjevným rozechvěním vybavuje, jak zpívají „mládenci za večera i za noci, když se toulají vsí. Nelze popsati, jak působí tyto písně doma, na dědině. Bývalo mi jedinou odměnou za sběratelské svízele poslechnout si takové zpívající šuhaje nebo noční pastevce koní, když jsem na rovinách pod Karpatami trávíval s nimi nejednu noc do svítání. To už nebyl hlas lidí – zpívala dálka, zpívala letní noc, zpívala široká východní step bez konce.

Imanentní poetika modravých hor, zelených strání, hučících vod jakoby sama od sebe vybízela k této intimní zpovědi oděné lyrickými frázemi, které přiléhavě rezonovaly s niterným rozpoložením těch, kteří je vkládali do svých úst. Toto katarzní poslání vytušíme zvláště v dnes těžko pochopitelném protikladu melodického charakteru letitých písní s jejich věcným obsahem. Pochmurný ráz zpěvu baladického ladění je podkládán nápěvem jasných a radostných melodických kroků. Naopak zádumčivá tónová podmalba mnohdy nese na svých ztěžklých křídlech velice přívětivé a jásavé poselství. Pádné je však také přesvědčení, které vyslovuje národopisec Čeněk Holas, a to že „nápěv s textem váže se v národní písni navzájem tak jako duše s tělem, nelze ji od sebe odděliti.“ Nemusí to být tedy jen případnost sylabické shody, která ve variačním procesu lhostejně předávala slova pouze přiléhavým melodicko-rytmickým útvarům bez ohledu na temperament, náladu a vyznění; jakési psychologické a terapeutické konotace této odlišně chápané hudební stavby a logiky jsou doposud možná nedoceněny.

Ztracená duše písně

Určující mocí a účinkem písně je však tělesné účastenství jejího provozovatele, který postupně rozprostírá své nitro a zpětně sytí své tělo záchvěvy, které svým hlasem produkuje a které v hloubi rozeznívají jeho kosti a tkáně. K tomuto soukromému a otevřenému obřadu je nezbytné zjemnění vnímavosti vůči světu, svému okolí i svému vědomí, avšak zdaleka ne každý je dnes přirozeně ochoten se k něčemu takovému uvolit. Zpěvní hlas je naší důvěrnou a pokornou demonstrací vlídnosti a náklonnosti; odměnou za ni pak plynoucí tok melodie a pletivo užité mluvy může tišit naše vnitřní rány a úzkosti. Je to dar člověku za to, že dokázal odložit svůj obranný krunýř odměřenosti a pochybovačství a odevzdal se tomuto subtilnímu a srdečnému počínání, které je tolik vzdálené všednímu pragmatizmu a prakticizmu. Také u Plicky o tom nalézáme pozoruhodný doklad: „Jedna z nejlepších horských, vlastně ‚polních‘ zpěvaček, kterou jsem kdy poznal, sama doznává, že se přes léto na pastvě a na poli tolik ‚nakřičela a naječela‘ (dosyta v přírodě vyzpívala), ‚až jí pupek nabíhal’.“ Lidé si tak odjakživa svou nelehkou a namáhavou životní pouť a strasti své nejisté existence ne problematizovali, ale naopak usnadňovali, a sice touto jakousi hojivou kúrou svého hlasu.

Domácnosti, pracoviště a ani školy bohužel již neznějí těmito pronikavými a lidským teplem dýchajícími vibracemi, ale často jen plochou, masově reprodukovanou hudbou, která vybízí pouze k trpnému a spotřebitelskému postoji těch, kteří ji poněkud netečně a povrchně vstřebávají. Právě tato hudební pasivita nás a naše potomky odděluje od přímého podílu na nejzákladnější estetické, kulturní a obdařující zkušenosti, která provázela člověka od počátků jeho existence. Intuitivní muzikantské sklony jsou v lepším případě lámány drilem takzvané umělecké hudby civilizovaného západu a tréninkem interpretačních dovedností nástrojové hry v okruhu referenčních děl skladatelů slavné klasické éry. Kde se však podělo ono privátní a ničím nelimitované muzicírování? Jakoby bylo zadupáno náporem strojených a prefabrikovaných projevů davově zbožňovaných „pop stars“, pasírovaných veškerými sdělovacími prostředky. Jakoby ve světle jejich průmyslového „image“ a afektovaného způsobu artistní stylizace vyhasla touha po osobitém a upřímném vyjádření.

Ještě na konci devatenáctého století Leoš Janáček ponoukal ke včasnému návratu ke kořenům písňové lidové tradice a k jejím posledním původním nositelům: „Jsou známi po dědinách ti a ty, co zvláště pěkně a mnoho písní umějí zpívat. Těm, kdož chtějí lidové písně poznat radil bych: Běžte a učte se zpívat u těchto dědiců staré naší školy. Jsou bídní, ba mnohý se mi skrýval, že neměl ani látaného oděvu. Ale pospěšte si, sic vymře tak důležité ústní podání. V operních školách se s ním neshledáte.“ Karel Plicka již ve své době mohl jen konstatovat bezodkladný rozpad této tehdy ještě dožívající pozůstalosti našich předků, jestliže uvádí, že „naši radostní hudci, kteří byli mízou lidového zpěvu, musili ustoupiti hřmotným a nepoddajným nástrojům plechovým, jež znamenaly skutečný zánik lidových tradic.“ Činil tak ovšem bez rezignace na reálnou budoucnost reliktů tohoto mizejícího světa: „Soudíme-li z toho, jak neuvěřitelně lehce se naše mládež zmocňovala nám naprosto cizích jazzových a černošských prvků, nemusili bychom se tak zhola vzdát nadějí, že by jednoho dne nenalezla cestu – řekněme – k exotismu domácímu, tím spíše, že jde o projevy daleko silnější a originálnější a, co hlavního, že žijí ještě v podvědomí jako dědictví předešlých generací.“ Snad se tato příznivá perspektiva formulovaná jeho optimistickou vizí jednou naplní, a to nejen ve sféře školní výchovy.

Petr Drkula, publikováno v Rodina a škola, 2010, č. 3.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *