Píšťala koncovka – větrný hlas Země
Z Tísňav pod Stolečný vrch
Když lidový muzikant a všeuměl Jan Zezulka z Valašské Bystřice před takřka sto lety vyráběl své píšťaly koncovky v zapadlém údolí Tísňavy, táhnoucím se pod vysokými svahy Cábu a Ptáčnice, byly to nástroje v Beskydech ještě částečně živé. Zrodily se ze svého původního prostředí, kde se po staletí, možná i po tisíciletí vyskytovaly. Zezulka byl expert na povrchovou stránku těchto archetypálních píšťal. Dláty vytvářel vrubořezový dekor, koncovky kouřem „zauzoval“ dočerna, obíjel jejich konce pozinkovaným plechem, ošetřoval šelakovou politurou apod. Tělo píšťal také tvaroval soustružením, tedy poněkud sofistikovaněji, než toho dosahovali jiní výrobci třeba přímo v terénu.
Aj, málo ses sa napil – Jan Zezulka hraje na svou koncovku a zpívá, r. 1955
Takovým byl dozajista ještě i Pavel Vrážel z novohrozenkovského údolí Vranča, ležícím asi deset kilometrů od Tísňav. Ten vždy koncovky štípal z čerstvého lískového dřeva. Po umném rozpolcení kmínku a doslova vykroucení středu, kterým vlastně vytvořil budoucí zvukový otvor píšťaly, slepil obě poloviny zpět smrkovou pryskyřicí. Následné obtočení nástroje mladou třešňovou kůrou tvořilo nejen ochranu tohoto spoje vytvořeného čistě přírodní cestou. Šlo zajisté i o dekorativní součást, jaká byla pro tento typ lidových píšťal typická. Není pak překvapivé, že onen rázovitý horal pobýval na úpatí majestátného hřebene Javorníků – pod Stolečným vrchem, tak trochu stranou od civilizace, stranou od nezadržitelně se měnícího světa kolem.
I malý kousek dál, na druhé straně za tímto hřebenem, pod divokými hvozdy hory Makyty nebo v okolí svérázné Marikové se na koncovku také hojně hrávalo a mnoho písní z tohoto moravsko-slovenského pohraničí melodiku píšťaly bez tónových dírek prozrazují. Slyšíme to i například v písni Čie sú, hen, to krávy, jakou zaznamenal v Marikové u Ludevíta Kubányho sběratel Hynek Bím v roce 1908.
Moje, šuhaj, moje,
čo som vychovala,
[: kéj si ty bol na vojně. :]
Čo si him dávala,
čím si jich chovala,
[: kéj sú také rozmilé? :]
Zelenú trávičku,
studzenú vodzičku,
[: to je trápení moje. :]
Zazní-li onen zvýšený čtvrtý stupeň tóniny, víme, odkud vítr a s ním se nesoucí melodie vane. Z pastvin a horských úbočí, kde pastevci přímo pod širým nebem kdysi dávno takovéto píšťaly uměli nožem zhotovovat, podobně jako i zmiňovaný Pavel Vrážel. Jejich nástroje se nám bohužel dodnes dochovaly jen zřídka. Je to logické, když uvážíme, že aby dobře zněly, musely se předem namáčet vodou, a proto i časem ztrouchnivěly. O vyvrtaných píšťalách ze dřeva černého bezu, jaké vyráběl třeba Jan Zezulka, to však naštěstí neplatilo a v muzejních sbírkách tak můžeme některé takové exponáty najít.
O koncovce se často říkává, že zní v lydické tónině, ale je to trochu nepřesné tvrzení. Není to jen ten zvýšený, lydický čtvrtý stupeň, ale i naopak snížený sedmý, který je asi zodpovědný za to, čemu se i dnes v hudební teorii říká „moravská modulace“. Snad ale ani nikdy nešlo o nějakou modulaci do vedlejší tóniny, jak se domníval třeba i Leoš Janáček. Hra někdejších muzikantů bývala harmonicky prostá, někdy až doslova chudá, na což sám tento génius nejen umělecké hudby ale i dokumentace hudby lidové občas upozorňoval. Melodie tak často pramenily z toho, co sama příroda nabízela – v případě koncovky sled přirozených alikvotních tónů. A tyto přirozené elementy vzduchu, větru a země, ze které vyrůstají úchvatné stvoly tajuplné rostliny označované jako Sambuctus nigra, bychom v tónech koncovky mohli hledat a nalézat i dnes.
Podívejte se na koncovku v sekci OBCHOD.