Close

Píseň jako lék

zpívající muži

Ty se léčíš v noci spánkem
Ve dne písněmi

Přestože symboličnost úvodního verše Vítězslava Nezvala charakterizuje spíše povahu autorovy poetické invence, věcný výklad oněch slov může mít svou platnost také v reálné rovině našeho života. Nemoc, její léčba a zpěvní výraz člověka mají svou vzájemnou, přestože nepříliš povědomou spojitost a této skryté souvislosti si již v polovině devatenáctého století začíná nesměle všímat také oficiální věda. Ta podle slov tehdejšího hudebního vědce Carla Engela získává na tomto poli do té doby neznámé důkazy o jinak všeobecně přijímaných účincích hudby. Takovýmto důkazem je podle něj především skutečnost, že většina tzv. necivilizovaných národů užívá hudby jako prostředku k léčbě nemocí. (Engel 1866:7) Rovněž současný americký hudební publicista Ted Gioia uvádí, že léčivá hudba je stará jako lidstvo samo. Podle něj byly již dávno před Hippokratem zvuky a vibrace, písně a rytmy v mnoha případech přijímány jako ty nejmocnější známé nástroje k překonávání nemocí a zachování zdraví. Gioia však nezůstává jen u tohoto konstatování a zároveň se ptá, zda tato tradice přetrvává v nějakém vztahu s námi, nebo je pouze pozůstatkem primitivnější éry bez jakéhokoli dalšího uplatnění. (Gioia 2006:17) Určitou míru návaznosti na tuto tradici v současném západním světě můžeme spatřovat v dnešní muzikoterapeutické praxi, přestože ona samotná zaujímá pouze nepatrné místo v souhrnu veškerého současného hudebního provozu. Ten z největší části plní především svou funkci zábavní a uměleckou bez patrnějších známek užitkovosti.

Britský archeolog Steven Mithen se v této souvislosti domnívá, že asi nejcennější stránkou terapie hudbou je skutečnost, že se dnes v podstatě muže jednat o svépomocný systémem v němž vůbec není zapotřebí žádného terapeuta. (Mithen 2005:97) Sám se však na základě teoretických pramenů pokouší odhalovat přímo prehistorické kořeny těchto praktik, jejichž východiskem je podle něj poznatek, že hudbu je možné užít k vyjádření našich pocitů a k manipulaci s emocemi a chováním druhých. Avšak také on si všímá skutečnosti, že v moderní západní společnosti a pravděpodobně v životě každého moderního člověka, je hudba zřídkakdy využívána pro jiné účely než pro zábavu, jelikož známe mnohem účinnější způsob jak někomu sdělit, co cítíme, a sice řeč. Mithen nicméně připomíná, že v pradávné historii byly doby, kdy naši předkové postrádali jazyk, přestože disponovali širokou paletou emocí a potřebovali čas od času působit na chování druhých jedinců. (Mithen 2005:101) Komunikační forma, která je blízká našemu zpěvnímu projevu tak byla patrně nejen jeho vývojovým předchůdcem, ale také celostním dorozumívacím prostředkem. Ten v sobě nezahrnoval pouze obsah informace v našem slova smyslu, ale spíše jakousi komplexnější emocionální podstatu vyjádření. Proto i dnes můžeme podle Mithena využít hudbu také k něčemu jinému než jen k chvilkovému obveselení, a to k navození určitého citového rozpoložení mezi námi a dalšími jednotlivci. (Mithen 2005:89) Tento účinek může být ve svém důsledku transformující, jelikož – jak uvádí i Mithen – citový stav člověka ovlivňuje také způsob jakým tento člověk myslí a jedná. Lidé, kteří jsou šťastní, mají podle něj tendenci být prospěšnější a více kooperativní, zároveň sebe i ostatní hodnotí pozitivněji a také tvořivěji uvažují. Badatel se proto zabývá představou, jak by bylo skvělé, kdyby byl člověk neustále obklopen radostnými lidmi a pokud by nebyli z nějakého vlastního důvodu šťastní, jaké by bylo přivést trochu radosti do jejich životů, možná právě tím, že jim budou zpívány radostné písně. (Mithen 2005:99)

Ti, kdo nezpívají, si nedokážou ani představit, jakým štěstím je zpěv.
G. Márquez

Jakkoli nám uvedená Mithenova představa připadá idealistická, podobné pohnutky a přístupy nacházíme při studiu hudebnosti tradičních lidových kultur; hudebnosti, která se ve svém jádru vždy snaží být jakýmsi „generátorem a stimulátorem osobního štěstí“. V těchto společenstvích figuruje přirozená a nenarušená symbióza člověka a jeho prostředí také jako důležitý určovatel jejich estetického projevu, který se v tomto případě stává součástí přímo bytostného prožívání. Podobnou terénní zkušenost nabývá také americký etnomuzikolog Benjamin Koen, který stopoval prvky hudební kultury pohorské oblasti Pamíru. V těchto civilizací relativně málo pozměněných podmínkách je snad ještě více patrné, jak obklopující krajina vždy utvářela zrcadlo kladných stránek člověka, které jsou prostřednictvím jeho uměleckého výrazu uváděny v harmonicky fungující celek. Koen tak zjišťuje, že hodnoty a vazby mezi horami, údolími či vodami působí jako metafora těchto lidských ctností a je možné je nalézt v poezii a příbězích regionu. Navíc tyto estetické hodnoty a rozsah jejich významu utváří podle badatele jedinečný stav vědomí, který vyjadřuje ony ctnosti a ve svém důsledku dávají vzniknout mírumilovnému, radostnému, příznivému a celkově zdravému stavu bytí – stavu bytí, který je v daném místě patrný a svědčí o vše pronikajícím zdraví. (Koen 2009:109) Člověk vytržený z onoho naturálního kontextu tak patrně ztrácí kontakt také s touto odvěkou životosprávnou praxí založenou na jakési amplifikaci vnější i vnitřní krásy, která se potom stává pouze neživým muzeálním folklórem. Jeho hlavní terapeutická funkce mizí a zůstává tu pouze estetický a dříve vedlejší rámec tohoto nehmotného dědictví.

Tento úbytek však není zanedbatelný, neboť jak uvádí i Koen, hudba je téměř vždy středobodem léčení pro veškeré tradiční kultury světa a je jí ve své podstatě přisuzován spirituální a nadpozemský původ. Hudba je podle něj často popisována jako spojovací můstek mezi duševnem a duchovnem a jako nejdůležitější součást léčebného obřadu či úkonu. Kromě toho se Koen také domnívá, že z uvedeného hlediska jsou duševní a duchovní roviny často viděny ne jako oddělené dimenze, které mají být propojeny, ale spíše jako aspekty jedné reality, kde hudba funguje jako vyrovnávač těchto aspektů; usnadňuje a zasazuje do souvislostí rituální léčebný proces, který nastává skrze interakci duševních, duchovních a hudebních sil. (Koen 2009:4) Růst vzdělanosti, blahobytu a související zvýšená orientace na materiální hodnoty pak bývají častým původcem nutného odklonu od těchto zvyklostí. Tento proces jde ruku v ruce nejen se společenským poklesem celkové hudebnosti, ale také s deficitem duchovnosti, neboť podle Koena je moc hudby podnítit zdraví a léčení v drtivé míře neoddělitelně spjata s kulturním a náboženským přesvědčením a náboženskými praktikami. (Koen 2009:26) Tyto religiózní souvislosti potvrzují obecný rituální rozměr hudební léčby, který se zdá být platný a přítomný napříč kulturami.

Vrátíme-li se tedy z globální roviny uvažování zpět do zdejších geografických poměrů, letmé poukazy na nastíněná přesvědčení nacházíme například také v tuzemském již ne poetickém, ale beletristickém okruhu. V realistické povídce V zámku a v podzámčí nám s téměř etnografickou popisností líčí Božena Němcová také východiska třetí třídy obyvatelstva z krkolomných epidemií: „Důvěrná modlitba byla chudému lidu jediným lékem. Po práci scházívali se podvečer u kříže za mostem a tam zpívali a modlili se, aby je Bůh uchránil od náhlé a nenadálé smrti.“ (Němcová 1981:251) Píseň tu byla prostředkem akumulace štěstí, který navozoval stav mysli neslučitelný s chorobou a zánikem; řečí, kterou se člověk obracel k vyšší moci, aby mu nejen zhojila životem uštědřené rány, ale především aby jej těchto ran ušetřila. Byl to tentýž prehistorický jazyk, jehož vysvětlení podává Steven Mithen, ale také náš biolog a národopisec Vladimír Úlehla, když zachycuje výpověď – vzpomínku na otce – jednoho z dříve narozených a s písní ještě srostlých příslušníků starého zašlého venkova: „Ej, kolikrát zme my dvá si spolem zazpívali! My zme s ocem spávali spolem v létě v seně na hůře; bože, to byly takové ščasné čase. To zme sa obudili ešče přede dněm, měli zme ít třeba na sena, tož zme začali zpívat…a inší starosť zme neměli enom pěkně pokosit, tož zme zpívali celú cestu. A můj otec, ten vůbec zpívál, kady chodíl, on s pěsničkú stávál a s úsměvem a večér to samé. Věříte, ten člověk si nepřipustíl nigdá žádnú starosť, ale né že by nebýl hospodář dobrý alebo otec, to všecko býl, ale měl takovú veselú povahu, snáď aji dyby ho védli na šibenicu, ešče by si zpívál…“ (Úlehla 1949:79) Je to jen jeden z dokladů o někdejším běžném člověku, jehož každodenní životní chvíle byly pevně provázány s písní a její blahodárnou mocí.

Je zřejmé, že geneticky dané a antropologicky zakořeněné postoje a vzory jednání u člověka dnešní pokrokové doby pozbývají svou dřívější soudržnost a působnost. I pro něj by však bylo možná výhodné hledat a navazovat na tyto přerušené linie dávných životních modelů, jak navrhuje například i Ted Gioia a v praxi ověřuje Benjamin Koen; aby nemuselo i v nynější realitě vždy výhradně platit v románu Karla Klostermanna Mlhy na blatech vyslovený povzdech, a to že „staré písně, stará povídání, staré dobré zvyky v zapomenutí přicházejí a za pusté odrhovačky a zlomyslné klepy se vyměňují.“ (Klostermann 1985:87) Pokud je jen stěží nalézán význam a úloha tohoto dědictví předešlých generací v dnešním prakticistním světě, může být právě jeho nastíněné prvotní a pozapomenuté poslání tou pravou a přínosnou cestou jeho opětovného poznávání. Nezbývá nakonec než tato povýtce staromilská konstatování opět doprovodit a jaksi ospravedlnit závěrečným varováním v úvodu načaté Nezvalovy básně:

Lidé lidé jak jste přísní
Krutě nelidsky
Až nebude žádných písní
Usneš navždycky

 

Literatura:

Engel, C.: An Introduction to the Study of National Music: Comprising Research into Popular Songs, Traditions, and Customs. London: Longmans, Green, Reader, and Dyer, 1866.

Gioia, T.: Healing Songs. Durham: Duke University Press, 2006, ISBN 0-8223-3702-9.

Klostermann, K.: Mlhy na Blatech. Praha: Odeon, 1985.

Koen, B. D.: Beyond the Roof of the World: Music, Prayer, and Healing in the Pamir Mountains. New York: Oxford University Press, 2009, ISBN 0-19-536774-X.

Mithen, S.: The Singing Neanderthals: The Origins of Music, Language, Mind and Body. London: Weidenfeld & Nicolson, 2005, ISBN 0-297-64317-7.

Němcová, B.: V zámku a v podzámčí. In: Pohorská vesnice, V zámku a v podzámčí. Praha: Československý spisovatel, 1981.

Úlehla, V.: Živá píseň. Praha: Fr. Borový, 1949.

 

Petr Drkula, publikováno v Vesmír, 2013, č. 5, s. 301-302.

(Podívejte se také na příspěvek „Hlas vždy sloužil jako lék duše“.)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *