Z nitra říčního břehu
Je to malý zázrak, když člověk z nitra říčního břehu holou dlaní vyjme plnou hrst mazlavé šedavé hmoty, kterou poté, krok za krokem, přetvoří na znějící nástroj. Jako pradávné žebro vyňaté z Adamova spícího těla, i hladká říční jílovitá hlína jako by byla stvořena k vymodelování jemných ženských tvarů. I jméno hudebního nástroje, který z ní pod rukama vznikl, je příznačně ženského rodu – okarína. Něco božského a archetypálního se bude dít, když tento kus něžné hlíny pohltí žhavé zničující plameny. Když tento křest ohněm okarína překoná, mohou její tóny znít a lahodně zpívat píseň osamělých zamyšlených říčních břehů celé věky. Držme jí palce.
Na okarínu měl nostalgické vzpomínky z dětství i Jaroslav Seifert, které poeticky vyjádřil ve stejnojmenné básni jeho slavné sbírky Maminka.
OKARÍNA
Jaroslav Seifert
Maminko, kytek je tu všade
a brouků, všeho možného!
V košíku měla kočka mladé,
babička chodí bez něho.
To jedno zašlo, bylo slabé
a nenaučilo se pít.
Od těch dob nemá kočka klid.
Bojí se mě, já jí, a škrábe.
Na hraní dali jsme jim špulky
a teď se nehnou z podlahy.
Brouky si sbírám do škatulky,
chtěl jsem si je vzít do Prahy.
Chcípli mi všichni ve škatulce,
snad jsem jim měl dát svobodu.
A do skleničky na vodu
chytil jsem jednou v louži pulce.
Včera pouť byla u kostela.
Byl tam pan cukrář Nedbálek
a ještě ten, co vatu dělá.
Já jsem se těšil na špalek
a hada z gumy, co se tahá
a potom jí se po kouskách.
A okarínu! Ale, ach,
dědeček tušil, že je drahá.
Chtěl mi ji koupit, byla hezká,
třikrát se díval do tašky,
pak vzpomněl si, že musí dneska
k ševcovi dát mi podrážky.
– Pojď, ať ty botky brzo spraví.
ten švec se jmenuje Flos
a pije. Já teď chodím bos.
Okarína mi nejde z hlavy.
Viděl jsem ji už na Václavském,
co mají různé nástroje.
Byla tam v pouzdře tenkrát za sklem
a ptal jsem se tě, co to je.
A tys mi řekla – okarína.
Měli tam také v krabičce
i kalafunu na smyčce
a flétnu;
ta však byla jiná.
Babičce, když jsme přišli domů,
v očích jako když zakřeše.
Dědeček řekl něco k tomu
a byl hned oheň na střeše.
Švec Flos má také okarínu
a místo na svém verpánku
v hospodě dřepí u džbánku
a přivedl to na mizinu.