Jen síla lidských paží a ohně

Když jsem kdysi začal vyrábět první grumle, myslel jsem si, že za tímto účelem musím být obklopen celou řadou obráběcích strojů, s jejichž pomocí krok za krokem budu tyto nástroje přivádět na svět. Nějak to ale nekorespondovalo s mým vnitřním založením. Jsem nerad závislý na složitých mechanických zařízeních a kromě toho mi taky nevyhovuje jimi produkovaný hluk. Mám rád při výrobě jednoduchost, ticho.

A časem jsem taky k tomu dospěl. Grumle už vyrábím jen ručně, bez použití strojů. Žádná elektřina, jen síla lidských paží a ohně, a taky jednoduchého ručního nářadí, jaké používali lidé už před staletím. Člověk se tak může i více koncentrovat na samotný proces výroby a je v užším kontaktu s materiálem.

Pojí se k tomu také i můj další osobní mezník. Když se vrátím k onomu počátku mé výroby těchto úžasných nástrojů, na moje prvotní nadšení vrhala stín jistá nepříznivá okolnost. A sice to, že jsem při práci s kovem zjistil, že jsem alergický na jeho prach, který při jeho broušení nutně vzniká. Dvakrát jsem dokonce skončil u lékaře s dýchacími potížemi. Ve výrobě jsem sice pokračoval dál, ale bez respirátoru a jisté obezřetnosti bych si ji nedovedl ani představit. To mě pochopitelně trochu brzdilo.

Velkým překvapením tak bylo, že moje touha vyrábět grumle byla natolik silná, že jsem tento svůj handicap překonal, překročil jsem svůj stín a alergie na kovový prach jsem se zbavil. Odložil jsem i respirátor, který dnes už nepoužívám ani při těch dříve pro mě nejchoulostivějších fázích výrobního procesu. Mohl jsem se tak této svojí vášni oddat takříkajíc naplno.

Při vzniku mých nových grumlí tak neprotekl ani miliampér elektrického proudu. O to toužebněji očekávám, až se rozezní první harmonicky bohaté tóny jejich ocelového jazýčku. S větší tělesnou únavou je tak i větší radost z dobře vykonaného díla – z povedeného nástroje.