Kobza ze Štramberské vrchoviny

Štramberská vrchovina je krajina, ve které se vždy hrávalo na kobzu, a to vlastně až do dvacátého století a snad více než jinde. Od etnografky Muzea Novojičínska A. Hrčkové ze Štramberka jsem se dozvěděl o poslední kobzařce, paní Klimešové, která ještě hrávala na posledních škubačkách v tomto městečku. Také proto, že i velká část mých předků z tohoto kraje pocházela, jsem se chtěl pustit do rekonstrukce kobzy, která se v těch místech z dávných časů dochovala v depozitáři muzea v Příboře. Od nápadu k uskutečnění sice uběhl delší čas, ale co je to proti dlouhému věku, kdy tato tradice žila, a i věku po který již mlčí. Kobza je dnes však již na světě a zpívá krásným hlasem o zašlých časech.

K výrobě jsem použil husté smrkové dřevo z výše položených lesů ve Velkých Karlovicích, a to pro rezonanční části nástroje. Ostatní části kobzy, jako jsou hlavy či hmatník, jsou z akátového dřeva – nejtvrdší tuzemské dřeviny. Jsou ze stromu, který kdysi rostl ve vesničce Markersdorf, dnešní Nová Hradečná, a vysadili jej tam spolu s celou alejí akátů původní němečtí obyvatelé této obce. Dnes tam při cestě ze sousedních Troubelic stojí ještě jeden poslední zbývající akát u sloupu se sochou sv. Jana Nepomuckého – pamětník oné doby. Zajímavostí je, že po poválečném vysídlení Sudet vystřídali původní německé obyvatele Hradečné právě lidé nejčastěji z Velkých Karlovic. Dokladem toho jsou i novější náhrobky místního hřbitova, kde typicky „karlovská“ příjmení jako Koňařík, Ondruch, Křenek a jiná, nejsou ničím výjimečným.

Proto tato kobza, která vznikla pevným spojením dřeva těchto rozdílných, ale přesto historicky souvisejících regionů, může být i jakýmsi drobným symbolem smíření těchto složitých dějinných dramat a událostí.